Josef Divín se narodil v roce 1982 ve Valašském Meziříčí. Vystudoval místní uměleckoprůmyslovou školu sklářskou, odtud pak pokračoval na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde navštěvoval ateliér Sklo pod vedením profesora Vladimíra Kopeckého. Jeho tvorba balancuje mezi dvěma póly: střídají se v ní skleněné obrazy krajin s objekty z foukaného skla. Jeho dílo je charakteristické natavováním a stavováním stříbrných folií. Své objekty z větší části pojmenovává jednoduše: Nádoby. Spolupracuje s architekty na interiérech. Prezentoval se na více než 200 výstavách, za autorské sklo obdržel řadu prestižních ocenění.
Jak vypadá tvůj běžný den?
Mých zatím 14 444 dnů asi běžných nebylo. Na mnohé si samozřejmě nepamatuju. Nicméně si myslím, že je důležité každý den udělat něco, co vám způsobí radost. Mohu pracovat, mohu tvořit, mohu se procházet, mohu se přátelit, mohu zkrátka udělat něco užitečného, pro sebe, pro někoho…
Kdo nebo co tě přivedlo zrovna ke sklu?
Ke sklu mě přivedla trochu náhoda, trochu přání, trochu sen a zároveň velké štěstí, protože dnes můžu dělat to, co mě baví a dělá mě šťastným. Především to bezesporu byla atmosféra ve škole a zdejší učitelé, kteří se mě nad rámec svých povinností věnovali. Ke sklu konkrétně to byl Ondřej Strnadel, dále pak celé studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v blízkosti mého guru profesora akademického malíře Vladimíra Kopeckého.
Je nějak ovlivněn sklář současnou situací?
Nevím jak sklář, ale mě jako sklářského výtvarníka to rozhodně trochu ovlivnilo. Změněné termíny všech výstav, zavřené galerie, trh s uměním naprosto zmrazen. To, co jsme ale každopádně získali, je možnost větší koncentraci k tvorbě, ztišení a odstup.
Jsi kromě skláře také pedagog. Dá se Design skla vyučovat online?
Po teoretické stránce se dá všechno. Po praktické se nedá skoro nic. Většina mých studentů dochází do školy na pravidelné konzultace. Během několika chvil se stihneme posunout dál než za měsíce, kdy by byli odkázáni pouze na teoretickou online výuku.
Odkud čerpáš náměty, co tě ovlivňuje?
Fascinuje mě krajina a její proměny. Zbožňuju architekturu a půdorysy staveb. Rád se dívám na mraky a oblohu. Mám rád a vyhledávám ticho, nejen v umění. Obdivuju východní kultury, Etruské a antické umění. Pozoruju rád jakékoliv struktury v kamenech, skalách, stromech. To je jen malý zlomek okamžiků, které se mohou promítnout do díla. Bez zázemí, chuti a touhy by práce stěží mohly vznikat.
Co považuješ na práci se sklem za nejtěžší a nejzajímavější?
U skla je to jako na houpačce. Přesto s nim pracuju rád a mohu do něj vložit to, co chci. Má ale zákonitosti, které obejít nemůžete a to je náročná technologie. Řadu dnů se chladí, nevidíte ho, pak vyleze a je prasklé. S tím musíte počítat, chybu hledám všude, kde to jde. Při broušení a mechanickém zušlechtění, kterému poslední dobou propadám čím dál víc a rád, je to jiné. Brousíte ho celé dny, někdy týdny a to na co jste čekal, se vám vytratí. Zjistíte, že odstup je důležitý. Broušení nejde vrátit zpět a tak se někdy stane, že se do tvaru probrousím. Ale i to ke sklu patří. Pak je sklo křehké, tak ho pořád opatrujete, jako novorozence. I na výstavách se může rozbít, zase platí pravidlo, že to nejde opravit, musíte se s tím smířit. I přes to všechno riskování, nemohu na tento nadpozemský materiál zanevřít. Sklo beru jako zázrak. Vždyť si představte, že je to vlastně přetavený kus křemene.
Co chystáš nového? Kde tě budeme moci v dohledné době vidět?
Dva roky jsem intenzivně pracoval na nové publikaci, která by měla vyjít každým dnem. Čítá více jak 200 stran, a moc se na ni těším. Na konci června mě čeká samostatná výstava v galerii Clara Scremini v Paříži, na podzim a zimu by mohl věnec samostatných výstav pokračovat v Ostravě, Hranicích na Moravě a Jablonci nad Nisou. Sklu - práci - uměním - zdar!
